Lednicko- valtický areál- to je území mezi řekou Dyjí u Lednice na severu a rakouskými hranicemi na jihu. Bývalo kdysi bažinaté a nepřinášelo užitek. Až teprve dlouholetá snaha Lichtenštejnů způsobila přeměnu na mimořádně působivou kulturní krajinu, která je ve střední Evropě jedinečná. Dnešní stav pochází z 19. století, kdy byla postavena řada letohrádků a zámečků. Lednicko- valtický areál, včetně lednického zámeckého parku, byl v r.1996 zapsán do seznamu UNESCO.
Zámecký park v Lednici se přeměnil z původní renezanční zahrady ze 16. století na klasicistní park z konce 18. století. Z této doby pochází i známý Minaret. Později byl park nahrazen přírodně krajinářským. V zámeckém parku se nacházejí Zámecký a Podzámecký rybník. Zatímco na druhém je jen Růžový ostrov, první jich má více. Hnízdí na nich množství vodních ptáků, např. volavek.
V 1. čtvrtině 19. století vznikl přírodně krajinářský park od lednických rybníků k Valticím s několika zámečky a jinými stavbami. Jsou to Apollo, Hraniční, Rybniční, Rendezvous, Tři grácie, Nový Dvůr, Belvedér, kaple sv. Huberta atd. Základem parku je uměle vysazený Boří les. Vyskytují se v něm hlavně borovice, ale i lesostepní doubravy . Okolí zámečku Rendezvous je národní přírodní památka. V areálu jsou staré aleje, především 6km dlouhá Bezručova alej, která spojuje lednický a valtický zámek.
Celý areál je dobře dostupný po turisticky značených cestách, vhodných i pro cyklisty. Jako východisko se kromě Lednice a Valtic dobře hodí Hlohovec, který se nachází uprostřed celého areálu. Kdo se rozhodne pro ubytování Hlohovec, nebude to mít nikam daleko a celý Lednicko-valtický areál bude mít jako na dlani.
Téměř současně se stavbou Dianina chrámu byla na kopci Raistenberg nad Valticemi v letech 1810-1817 budována velkolepá memoriální kolonáda, kterou tehdejší vládnoucí kníže Johann I. z Liechtensteinu věnoval památce svého zemřelého otce a bratrům. „Syn otci, bratr bratrům – služebníkům věcnosti jediný přeživší syn“, jak hlásá tentokrát německé věnování na reliéfu. Ještě před vznikem antikizující knížecí hrobky v klášteře Vranov u Brna tak byl vytvořen první liechtensteinský pantheon, považovaný právem za vyvrcholení empirového triumfalismu na Moravě. Stejně jako u většiny Hardtmuthových projektů nebyla architektonická idea kolonády zcela originální, ačkoli srovnávání moravské kolonády s schónbrunnským glorietem z let 1773-1775 není zcela přesné. Na rozdíl od proslulé Hetzendorfovy stavby v dórském stylu zde totiž uplatnil Hardtmuth elegantní kolonádu s korintskými sloupy, v jejímž středu se nachází triumfální oblouk reliéfními vlysy od Josefa Kliebera. Jejich oslavná ikonografie je zřejmá na první pohled. Liechtensteinové v kontextu rodového původu odění v antických tunikách jako „služebníci věcnosti“ bdí nad tradicemi a budoucností rodu. Každý návštěvník tohoto memoriálního monumentu může vystoupat na vyhlídkovou terasu a pohlédnout na nádhernou pomezní krajinu Rakouska, Moravy a bývalých Uher, z níž kdysi Liechtensteinové vyšli a která je díky jejich neúnavné stavební činnosti stejně jako kolonáda jedním velkým pomníkem jednoho rodu.
Další tipy na výlet najdete zde.
Na počest Johanna z Liechtensteinu, který se stal v roce 1370 nejen prvním majitelem Lednice z rodu Liechtensteinů, ale také jedním ze zakladatelů rodové moci, byla v letech 1800 – 1810 v meandru řeky Dyje vybudována umělá zřícenina gotického hradu pojmenovaná s trochou romantické nadsázky „Hansenburg“. Iluze rytířského sídla z období vrcholného středověku však nebyla stejně jako v případě několika dalších staveb v zámeckém areálu myšlenkou zcela původní. „Gotické hrady“ znovuobjevila totiž již preromantická divadelní scénografie a první stavby tohoto typu byly s úspěchem použity v několika zahradách na britských ostrovech. Za nejdůležitější se pokládá stavba Strawberry Hillu projektovaná svým majitelem, politikem a spisovatelem Horacem Walpolem, která bývá často ne příliš přesně považovaná za první neogotickou stavbu v Evropě. První „gotický hrad“ na kontinentě se objevil v proslulé zahradě ve Worlitz a bezprostředně inspiroval vznik tzv. Franzenburgu v parku letního císařského zámku v Laxenburgu i lednický Janohrad. Původní Hardtmuthův projekt Janohradu měl být mnohem velkolepější, ale nakonec byla zvolena varianta pravidelného půdorysu ohraničeného čtyřmi polozbořenými nárožními věžemi a podobným způsobem uměle zřícenými hradbami. V hlavní budově „hradní zříceniny“ se nachází velký hodovní sál vyzdobený neogotickou iluzivní výmalbou Michaela Robera. Protože stavba nesloužila pouze jako bizarní lovecký letohrádek, ale také jako muzeum, uložili do něj Liechtensteinové velké množství středověkých zbraní a dalších předmětů, které měly navozovat dokonalou atmosféru zlatého „věku hradů a katedrál“. Janohrad je díky své přitažlivé podobě i krásnému okolí jedním z nenavštěvovanějších objektů v celém areálu.
Další tipy na výlet najdete zde.
Každý návštěvník směřující od stavby minaretu zpět k lednickému zámku narazí přibližně v polovině cesty čarokrásným parkem na podivuhodně bizarní stavbu trosek Římského viaduktu. Zásadní podíl na módě „římských ruin“ měly ve své době nesmírně populární rytiny italského grafika J. B. Piranesiho, který v duchu nastupujícího sentimentalismu zobrazoval na konci 18. století romantickou podobu rozpadajícího se světa antických staveb. Výjevy z jeho listů byly následně po celé Evropě převáděny do skutečné architektury a spolu s nimi vznikly i četné architektonické vzorníky. V duchu tehdejší estetiky, ovlivňované „znovuobjevitelem“ antické kultury J. Winckelmannem a slavným spisovatelem Stendhalem, byly tyto oblíbené napodobeniny postaveny kupříkladu také v parku císařského zámku v Schonbrunnu, a to nikým jiným než dvorním architektem Johannem Ferdinandem Hetzendorfem. Podoba lednického akvaduktu stojícího na umělé skále s jeskyní byla vytvořena podle předlohy ve vzorníku Jacoba Wagnera knížecím architektem Josefem Hardtmuthem během roku 1805, a ačkoli už z něj jako kdysi nedopadá voda na hladinu vedlejšího rybníka, působí jako efektní krajinná kulisa dodnes.
Další tipy na výlet najdete zde.
